Vilibald Ševčík

(2.7.1865 - 30.11.1915)

V. Ševčík se narodil 2. července 1865 v Luboměři, kde jeho otec, Antonín Ševčík, měl v nájmu hospodu na čp. 22. Jeho matka Josefa, rozená Kubicová, pocházela ze Spálova. Brzy se i s rodiči odstěhovali do nedalekého Spálova, kde žili ve velmi skromných poměrech a otec se živil jako pokrývač.

Ačkoliv rodina žila v nouzi, přesto po velkých peripetiích a přímluvách známých i příbuzných mohl mimořádně nadaný chlapec jít konečně studovat.  Zamířil na tehdejší Slovanské gymnázium do Olomouce. Poněvadž z domova nemohl počítat s finanční podporou, musel si na studia přivydělávat tím, že doučoval méně nadané žáky. Díky tomu mohl mladík studia dokončit. Je třeba zdůraznit, že i přes tíživou sociální situaci studoval po celou dobu, tedy plných osm let, s vyznamenáním! V roce 1887 složil úspěšně maturitní zkoušku a vstoupil do olomouckého kněžského semináře. Avšak již po roce zde studia ukončil a přestoupil na učitelství.

Již v době, kdy dospíval, v něm totiž sílilo přesvědčení, že by měl svůj další život věnovat kulturnímu a mravnímu povznesení spoluobčanů, převážně prostých lidí. Patrně to byl hlavní motiv, proč si zvolil místo kněžské dráhy učitelské povolání. Můžeme říci, že se víceméně jednalo o poslání, neboť v té době si nemohl být jistý tím, že ze svého platu uživí nejen sebe, ale i rodinu. Tak tedy  16.9.1888 se nejprve stal pomocným učitelem ve Spálově s měsíčním platem 25 zlatých. Na tomto místě je třeba ještě doplnit, že v listopadu 1891 složil definitivně učitelskou zkoušku. Teprve když byl s platností od 1.8.1892 jmenován učitelem a současně i správcem školy v rodném Luboměři s vyšším platem, mohl se konečně oženit. Jeho ženou se stala Karolína Gebauerová, dcera domkáře z nedalekých Heřmánek. Škola v Luboměři byla postavena teprve v roce 1838. Jednalo se o jednoduché stavení s jednou učebnou a prostým bytem pro správce školy. Ve dvou odděleních tady Ševčík sám učil až 140 žáků, vždy asi polovinu dopoledne, ostatní pak odpoledne. Protože ovládal hru na několik hudebních nástrojů, učil případné zájemce z řad žáků hrát například na housle. Pozdější luboměřský písmák, Rudolf Mík, ve svém životopisu mimo jiné uvádí, že když mu bylo asi 9 roků, začal se ve škole učit hře na housle. V. Ševčík je učil třikrát v týdnu, vždy jednu hodinu v poledne. Společně s dalšími sedmi spolužáky stáli před dřevěnými pulty a pod vedením přísného, ale současně laskavého učitele se snažili proniknout do tajů kouzelného světa hudby.

V. Ševčík působil v Luboměři od roku 1892 až do roku 1908. Již v roce 1907 zastupoval nemocného správce spálovské školy, Emiliana Řezáče. Od roku 1908 až do své smrti působil jako nadučitel ve Spálově.

V. Ševčík svými názory pozitivně ovlivnil další generace luboměřských i spálovských rodáků. Ve svém volném čase například učil dospívající mládež hrát divadlo. Už jsme vzpomněli, že miloval hudbu a snažil se i ve svých žácích vzbudit lásku k této múze. Dlužno říci, že se mu to v mnoha případech podařilo. Ve škole dbal, aby své žáky seznámil s významnými osobnostmi českých dějin, jako byli Jan Hus, Jan Žižka, František Palacký, K. H. Borovský, Jan Neruda a samozřejmě také Jan Amos Komenský a s řadou dalších osobností, k nimž cítil obdiv. Jeho žák, Rudolf Mík, pozdější známý písmák, ve svých vzpomínkách uvádí, že pan učitel byl velkým odpůrcem alkoholu, kouření, hraní karet a divokých zábav, které obvykle končily rvačkou. Málo se ví, že V. Ševčík se stal jedním ze zakladatelů Sboru dobrovolných hasičů v Luboměři na konci roku 1895. Když se pak ve vzpomínaném roce 1908 s rodinou přestěhoval do nedalekého Spálova, vykonával v místní organizaci Sboru dobrovolných hasičů funkci jednatele.

Aby posílil vlastenecké uvědomění venkovského lidu, vydal v roce 1904 vlastním nákladem kalendář pro český lid na rok 1905, a to v počtu deset tisíc výtisků. Předpokládal, že v každé obci v Čechách, na Moravě i ve Slezsku dokáže kalendáře prodat za jednotnou cenu jednu korunu. V následujícím roce vydal opět další ročník kalendáře pod názvem „Rodina a národ“ s podtitulem „Kalendář národně výchovný pro český lid“. Ukázalo se však, že je nesmírně těžké obstát v silné konkurenci renomovaných vydavatelů kalendářů z Vimperka, jež byly tehdy na venkově hodně rozšířené. Nedivme se proto, že se dočkal velkého zklamání, když se mu kalendáře nepodařilo prodat a přišel tak o veškeré úspory, které do manželství přinesla jeho žena. Podrobněji se můžeme s touto tématikou seznámit ve vlastivědném časopisu Oderské vrchy /ročník XVII/2002, č. 3-4/, kde byly zveřejněny ukázky z Ševčíkova kalendáře „Rodina a národ“ pro rok 1906. Kalendář vyzdobili obrázky známí ilustrátoři Adolf Kašpar a Josef Wenig. Můžeme se domýšlet, že např. s A. Kašparem se Ševčík znal již z doby, kdy studoval v Olomouci. Vojta Beneš, poslanec Národního shromáždění v Praze, (mimochodem bratr druhého československého prezidenta Edvarda Beneše), vzpomíná v roce 1946 na V. Ševčíka jako na svého staršího kolegu a vyzdvihuje zejména význam a obsah výchovně vzdělávacího listu „Rodina – škola – národ“, který Ševčík vydával společně s MUDr. Leopoldem Vožickým, jenž tehdy působil ve Spálově jako lékař.  Je ironií osudu, že ačkoliv byl tento časopis poměrně známý mezi moravskými a českými intelektuály, nenašel bohužel odezvu mezi obyčejnými lidmi. Počínaje rokem 1906 vyšlo celkem pět ročníků. I tento výše uvedený měsíčník nakonec zanikl kvůli nedostatku finančních prostředků. V. Ševčík pak psal články i do jiných časopisů, např. do tehdejšího hranického listu „Hlasy z Pobečví“.

Je třeba se zmínit, že již v roce 1907 (!) usiloval o zřízení měšťanské školy ve Spálově (tento záměr se podařilo naplnit až o mnoho let později – po druhé světové válce – Františku Šustkovi) a posléze stál i při založení místní organizace Sokol. Často pořádal také přednášky z oblasti kulturního a hospodářského života, na něž zval význačné odborníky a samozřejmě – a to především – obyčejné obyvatele venkova. Písemný kontakt udržoval pak s celou řadou známých osobností z okolí, ale i z ciziny. Za všechny jmenujme alespoň významného ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého (zachoval se dopis  ze dne 14.6.1905, který mu V. Ševčík adresoval). V souladu se svým přesvědčením se aktivně účastnil i veřejného života. Připomeňme si, že v roce 1906 si podal přihlášku na kandidaturu do Zemského sněmu. Tiskem stihl vydat pro potenciální voliče svůj program ještě před volbami, které se uskutečnily 11. listopadu 1906. Nebyl ovšem zvolen, protože jeho program se na tehdejší poměry zdál být mnoha lidem příliš pokrokový.

Jinou rovinu jeho široké palety aktivit tvoří jeho zájem o historii Spálova a okolí. Je známo, že když ještě studoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci, dozvěděl se, že stávající majitel spálovského zámku prodává své panství a při této příležitosti dochází k nenávratným ztrátám vzácných písemností. Neváhal a okamžitě se vydal na cestu do Spálova. Řadu vzácných knih a rukopisů se mu podařilo velmi levně odkoupit, když zjistil, že prodavači v krámě používají tyto cenné archiválie jako balicí papír. Tak se mu podařilo zachránit pro budoucí generace badatelů a zájemců o historii mimo jiné soudní spisy a jiné archivní materiály, týkající se selských bouří na Spálovsku v letech 1680-1749. Danou tematiku později zpracoval vlastivědný pracovník a badatel Antonín Brňák, rodák ze Spálova.

Od 1. února 1908 se V. Ševčík stal ve Spálově definitivně nadučitelem a správcem školy. Z nedalekého Luboměře se do školního bytu mohl nastěhovat společně s manželkou a pěti dětmi. Nejstarší byl Karel (1893 - 1955), který byl mentálně postižený, dále Teodor - Bohdan (1894 -1972), který vystudoval práva a u něhož se na chvíli zastavíme, neboť jeho životní osudy by vydaly látku na napínavý román. Za první světové války se stal italským legionářem a po vzniku republiky v roce 1918 působil jako major četnictva. V pozůstalosti uložené u paní V. Žáčkové se zachovala fotografie, na níž je zachycen při audienci u prezidenta T. G. Masaryka. Po vzniku protektorátu 15.3.1939 se zapojil do odbojové činnosti proti nacistům, byl zatčen a uvězněn v Terezíně.  Podařilo se mu přežít všechny útrapy spojené s vězením a po osvobození se vrátil ke své práci u policie. Ovšem po únorovém převratu v roce 1948 byl ze zaměstnání vyhozen a dokonce se musel z Prahy přestěhovat do pohraničí. Teprve v roce 1968, v období takzvaného Pražského jara, byl rehabilitován a mohl se do Prahy vrátit. Třetím dítětem manželů Ševčíkových byla dcera Marie (1896 - 1977), jež se stala učitelkou v mateřské škole. Syn Josef (1898 - 1961) se rozhodl kráčet ve šlépějích svého otce. Narodil se 22.2.1898 a vystudoval učitelský ústav. Ještě než začal ale učit, musel narukovat do armády a bojovat za císaře pána na balkánské frontě. Po návratu domů začal učit nejprve ve Spálově. V letech 1920 až 1924 působil jako učitel v sousedním Luboměři a ve školním roce 1926/27 na české menšinové škole v nedalekém Klokočově. Poté se vrátil opět do Spálova. Jeho manželkou se stala Žofie Povolná, dcera tehdejšího správce spálovského velkostatku. Bydlení našli v areálu spálovského zámku a postupně se mladým manželům narodily dvě dcery, Alena a Dana. Když počátkem října 1938 začala německá armáda obsazovat Sudety (Spálov a Luboměř představovaly sice českou enklávu, nicméně na základě Mnichovské dohody připadly nakonec stejně k Velkoněmecké říši), musel se Josef Ševčík rychle rozhodnout, protože byl znám svým vlasteneckým smýšlením a názory. Podle pamětníků uprchl tehdy s rodinou a skrovným majetkem ještě v noci, před obsazením Spálova německým vojskem, na korbě nákladního auta do nepříliš vzdálených Hranic, kde našel nové působiště na tamější měšťanské škole. Za války se zapojil do ilegální odbojové činnosti a za to byl dvakrát vyšetřován gestapem a krátce i vězněn. Po osvobození se stal ředitelem měšťanské, později základní devítileté školy v Hranicích a do rodného Spálova se již nevrátil. Zemřel v Hranicích v roce 1961 a je pochován na místním hřbitově. Zbývá dodat, že Josef Ševčík je autorem Pamětní knihy obce Spálova počínaje letopočtem 1925 do roku 1927, jejíž rukopis se zachoval v tamějším archivu. Nejmladší dítě, syn Jan, pracoval jako technik ve výzkumném ústavu. Za dobu svého působení získal několik odborných patentů (např. se podílel na vývoji elektrického klavíru), ale nechybělo mu ani hudební a literární nadání (mimo jiné napsal divadelní hru Ženich z loterie). Ovládal také hru na několik hudebních nástrojů, protože měl absolutní hudební sluch. Můžeme říci, že Jan Ševčík byl v podstatě renezančním člověkem.

Vraťme se ještě krátce k Vilibaldu Ševčíkovi. Na vrcholu svých tvůrčích sil onemocní zákeřnou chorobou (pravděpodobně tehdy nevyléčitelnou tuberkulózou), které pak po několikaměsíčním zápasu podlehne. Stalo se tak 30.11.1915, ve druhém roce Velké války, která vejde později do dějin jako První světová. Bylo mu teprve 50 let.

Vděční občané však na svého učitele nezapomněli. Při příležitosti stého výročí jeho narození (v roce 1965) byla na budově bývalé školy ve Spálově čp. 57 odhalena pamětní deska s reliéfem jeho hlavy. Následně pak v roce 1990, když si občané Luboměře připomínali 125. výročí narození svého významného rodáka, došlo k odhalení pamětní desky na budově současného obecního úřadu, někdejší školy.

Ještě několik zajímavostí na závěr. Zachovala se pohlednice, kterou zaslal Vilibald Ševčík svému příteli panu Rambouskovi, obchodníkovi s textilem ve Spálově, z hospodářské výstavy v Praze. Pozdrav byl z Prahy odeslán 15.9.1906. Na přední straně pohlednice objevíme barevnou fotografii tehdejšího smíchovského pivovaru. V pozůstalosti po Vilibaldu Ševčíkovi, o kterou pečuje jeho vnučka, paní Velena Žáčková z Prahy, nalezneme mimo jiné jinou pohlednici, zaslanou V. Ševčíkovi z amerického Chicaga v červnu 1919. Odesílatelem zprávy byl tehdy známý český cestovatel, Enrique Stanko Vráz, autor dnes již téměř neznámých a zapomenutých spisů. Namátkou můžeme jmenovat "V Siamu, zemi bílého slona" nebo "Z Pekingu do Vladivostoku" atd. E. S. Vráz patřil rovněž do početné skupiny spisovatelů, kteří svými příspěvky vytvářeli obsah Ševčíkova časopisu "Rodina - škola - národ", o němž jsme se již zmínili. E. S. Vráz ovšem netušil, když pohlednici odesílal, že jeho dobrý přítel je již několik let po smrti. A ještě jedna vzpomínka. Podle tvrzení pamětníků ze Spálova se tady okolo roku 1970 objevil asi třicetiletý muž, který svým zjevem nápadně připomínal Vilibalda Ševčíka. Pravděpodobně se jednalo o některého z jeho vnuků.

Prameny: Vzpomínky pamětníků na Josefa Ševčíka

                 Rodinná kronika a pozůstalost po V. Ševčíkovi u p. V. Žáčkové

Seznam použité literatury:

• F. Šustek: Odhalení pamětní desky Vilibaldu Ševčíkovi v Luboměři (Oderské vrchy č. 1-2,ročník VI, str. 29-32)
• Josef Ševčík: Vilibald Ševčík (Oderské hory, ročník III., 12.8.1950)
• Rudolf Mík: Životem na dědině (Krajské nakladatelství Ostrava 1960)
• Vojta Beneš: Vilibald Ševčík, učitel a buditel (Oderské hory, ročník III.

Zvláštní poděkování patří paní Veleně Žáčkové, vnučce Vilibalda Ševčíka, bez jejíhož přispění by tento článek nemohl v této podobě vzniknout.

autor: zpracoval Ing. Josef Vlček, Heltinov 2, v roce 2015