„Dyž sem súžiu v Holomúci na vojně jako
aktyvák, tož do Lubuměřa sem chodívau
pěšky. Šeu sem na Velký Újezd, Kozuov,
Božkov a Poštát. Zpátky potom ‚horama‘
— na Liptáň, Hubočky, Svatý Kopeček
— to byuo ešče bliž.
Dyž se chtěu jíť dom, tož jako vojanský
kuchař napřeď sem sa na cestu mravně
najed. Hóně masného, protože sem věděu,
že doma majú enem jauovjinu.
Při chúzi sem ale brzy učuu, že mni začínajú
střeva škrčať a v břuše cosik švrglotať.
To masné se mni v břuše při chůzi hrubě
rozšprudlauo. Co kus moseu sem odbočiť
do lesa. A čím dál to byuo horši a řidči…
Vyslék sem gatě, hodiu sem hich přes
rameno a šeu furt. S laksírem sem sa už
nemeškau. To já by hdysik přišeu
do Lubuměřa!
To vám ale šlo — co krok, to švrk… Dyž sem
přišeu k Lubuměřu, dau sem sa humnama
k potoku. Tam sem sa napřeď pořádně
vygruntovau, oblék a byu sem zas vojákem,
na jakého moh byť císař pán hrdý!“
(Vyprávěl Petr Farda)
MÍK, Rudolf + ŠULEŘ, Dr. Oldřich + VÁCLAVKOVÁ, Eva:
Životem na dědině aneb K smíchu i k pláči, 1960; str. 96V Kozuovském lesi mňa to už napáliuo.
